Anatomie a histologie dýchacích cest

Dýchací cesty dělíme na horní a dolní. Horní zahrnují úsek od nosního vchodu po hrtan. Dolní pokračují tracheou do plic a představují oblast hlavního zájmu respirační cytologie. Buňky horních cest dýchacích se občas objevují ve vzorcích z dolních cest jako příměs.

Trachea a bronchy jsou vystlány řasinkovým cylindrickým epitelem; jádro je uloženo bazálně, má jemně granulární chromatin a densní ploténku s řasinkami na luminálním povrchu . Pohárkové buňky jsou zastoupeny v poměru 1:6 s cytoplazmou vyplněnou hlenem. Bazální nebo rezervní buňky, malé a nediferencované, jsou uloženy na bazální membráně; představují prekurzory řasinkových a pohárkových buněk. Neuroendokrinní buňky (Kultchitskyho buňky), argyrofilní, nejsou v základních barveních zřejmé; ultrastrukturálně obsahují densní granula a znázornit je lze imunocytochemickými neuroendokrinními markery.

Bronchioly jsou vystlány Clarovými buňkami, které jsou kubické až cylindrické, avšak bez řasinek; obvykle nejsou v cytologických preparátech rozpoznány. Pneumocyty typu I jsou ploché buňky pokrývající plochu alveolů určenou k výměně plynů. Pneumocyty typu II jsou objemnější kubické buňky alveolárního povrchu; secernují plicní surfaktant, který je zřejmý ultrastrukturálně jako lameární tělíska. V cytologických preparátech mají pneumocyty druhého typu okrouhlou vakuolizovanou cytoplazmu. Někdy jsou obtížně odlišitelné od makrofágů.

Alveolární makrofágy mají okrouhlá nebo oválná jádra, krajkovitou nebo pěnitou cytoplazmu s obsahem fagocytovaného materiálu (např. prašných zrn). Ve vzorku sputa musí být alveolární makrofágy přítomny, má-li být považován za reprezentativní.